Maraton

V předchozím článku jsem popsal aktivitu bezprostředně před příchodem na startovní čáru a v tomto článku popíši průběh závodu. Přestože se přihlásilo 27 tisíc běžců, neměl nikdo potíže dostat se do patřičného oddělení vymezeného předpokládaným časem dokončení maratonu. Došel jsem tam asi 10 minut před startem. V New Yorském maratonu musejí běžci dorazit do prostoru 45 minut před startem, jinak jsou posláni dozadu. 3 minuty před startem jsem začal odkládat svršky, které mě doposud chránily před mrazem a větrem. Ještě jsem si několik vrstev nechal na sobě. Ty jsem odhodil po několika kilometrech. Podle předpovědi foukal nárazový vítr 16-25 km/h. Taková předpověď mě netěšila. Mráz nevadí, ale vítr běžce hodně zpomalí.

V 8 hodin herec Drew Carey odstartoval závod. Dav se vydal na cestu. První 4 km se stoupalo do mírného kopce. Pak následovalo docela příkré klesání, po kterém přišlo opět stoupání. Kopce ale nebyly nijak náročné. Udržoval jsem si určitou časovou rezevu, kterou jsem kontroloval s každým kilometrovníkem, mílníkem. Takto členitý terén byl až do 15 kilometru. Občas jsem se napil u stolů s dobrovolníky. V kapse jsem měl 3 sáčky želatinové stravy. První jsem otevřel kolem 10 km. (Mezičas na 10 km: 0:41:20, míle: 6:39, předpokládaný výsledný čas: 2:54:21). Běžci okolo mě  běželi stejnou rychlostí, nikdo se nepředháněl. Museli jsme ale dávat pozor na vozíčkáře, kteří odstartovali jen o 10 minut dříve.

Ti pomalejší a ti, kteří měli technickou závadu se smísili s běžci. Do kopce byli běžci rychlejší a z kopců tomu bylo naopak. Necítil jsem se nelépe, když jsem za sebou slyšel svist pneumatik. Kolem 16 km se terén srovnal a vozíčkáři mi ujeli. Hledal jsem v davu Žanetu. Měli jsme se tu setkat. Chtěl jsem jí dát triko, které jsem svlékl, a které jsem nechtěl zahodit. Když jsem jí ovšem do 20 km nezahlédl, triko jsem odhodil. (Mezičas na 20 km: 1:23:54, míle: 6:45, předpokládaný výsledný čas: 2:56:58). Polovinu maratonu jsem uběhl kolem 1:28. Měl jsem tedy 2 minutovou rezervu do druhé poloviny.

Trať v tu dobu vedla parkem po pěších cestách a byla otevřená větru. Snažil jsem se schovat za jiné běžce, ale nemyslím, že to pomohlo. Vítr neměl ustálený směr. Byla to spíše psychická podpora. K 23 kilometrovníku jsem dorazil na čas. To znamenalo, že jsem vyčerpal několika vteřinovou rezervu, kterou jsem doposud udržoval. Nijak jsem se tím nezneklidňoval. To je normální, když se běží delší dobu proti větru. U toho samého kilometrovníku mě doběhla žena, se kterou jsem pak běžel dalších 7 km. Později jsem z výsledkové listiny vyčetl, že byla o rok starší než já. Okolo 25 km jsem zahlédl Žanetu, vyfotila mě a ptala se, co potřebuji. Před závodem jsem jí připravil triko na převlečení, vodu, vazelínu,a želatinovou stravu. Jen jsem mávnul rukou. Nic mi nescházelo. Jen rychlejší nohy.

Pozoroval jsem podle kilometrovníků, že zpomaluji. Pravidelně jsem míjel kilometrovníky později, než mě signál na hodinkách upozorňoval. Rozdíl byl jen několik vteřin, ale měl jsem zhruba 18 km před sebou. Zvažoval jsem, jestli mi ty 2 minuty rezervy z první poloviny budou stačit. Chtěl jsem doběhnout v kratším čase, než 3 hodiny. Na 29 km jsem poprvé zapochyboval, že se mi to podaří. (Mezičas na 30 km: 2:07:18, míle: 6:50, předpokládaný výsledný čas: 2:59:09. Nic mě ale nebolelo, tak jsem se snažil zrychlit tempo. Ženu jsem nechal za sebou a chytil jsem se jednoho závodníka, který běžel o trochu rychleji. Okolo 34 km jsem s ním přeběhl dlouhý dálniční most, ne kterém to pěkně foukalo. Cítil jsem, že mě brní stehení svaly na pravé noze. Věděl jsem, že kdybych udělal nějaký neopatrný pohyb nebo unáhlený krok, mohl bych dostat křeče a ztratit  mnohem více času protahováním. (To se mi přhodilo v Bostonu v 2010). Nebyl bych jediný, kdo by dostal křeče. Zhruba od 35 kilometru po obou stranách tratě pajdali nebo protahovali křečovité svaly borci, kteří byli přede mnou.

Držel jsem se svého vyhlédnutého vůdce ještě dalších 6 km, kdy se mi zdálo, že bych mohl zrychlit do závěru. (Mezičas na 40 km 2:51:19, míle: 6:54, předpokládaný výsledný čas: 3:00:54). Zbývalo mi okolo 1600 metrů, 4 kolečka na dráze. Naprosto zanedbatelná vzdálenost. Odpoutal jsem se od svého společníka a neslyšel jsem, že by zrychlil se mnou. Otáčet jsem se nechtěl, abych se přesvědčil. Tolik sil jsem neměl. Asi v polovině, 800 m do cíle mě doběhl a získal náskok, který už jsem neměl sílu stáhnout. Dorazil jsem do cíle pár vteřin po něm v závěrečném čase 3:01:23.

Závěrem

Cíl dokončit maraton za 2:59 jsem nesplnil, ale výsledný čas je stejně dosud můj nejlepší. Rozhodně jsem tento maraton běžel s největším vypětím ze všech svých dosavadních maratonů. Podle výsledkové listiny jsem ve své věkové kategorii běžel na 75.5% a skončil sedmnáctý z 1500 běžců. V New Yorku by mě tento výkon zajistil čas okolo 2:58, protože není tak náročný. (Můj výsledný čas v roce 2010 byl 3:02). Myslím také, že několik dalších okolnosti přispělo k mému pomalalejšímu tempu.

Asi nejvýznamnější z okolností byl vítr, následován členitým terénem. Také jsem udělal chybu, že jsem běžel prvních 10 km rychleji, než jsem potřeboval a měl jsem na sobě více vrstev než jsem potřeboval. Tento článek uzavírá rekapitulaci dojmů z Marine Corps maratonu. Začíná příprava na maraton v Bostonu v dubnu 2012.